Zemský ráj to na pohled

Slova z naší národní hymny, každý je zná. Žijeme si prý nejlépe v celé své historii a máme proto všechny důvody být nejspokojenějším národem na světě. Je tomu opravdu tak?

   Když měl Václav Havel svůj první prezidentský novoroční projev 1. ledna 1990, zahajoval ho větou: „Naše země nevzkvétá.“ Pro mnohé občany to byl tehdy šok, protože do té doby jsme byli, stejně jako teď, vehementně přesvědčováni o opaku. A já si myslím, že stejně teď, jako tenkrát, naše země opět nevzkvétá. Proč? Nic nevyrábíme, tedy žádný konečný výrobek s nálepkou „Made in Czech Republic“, který by byl znám a prodejný po celém světě jako český a také vlastníci této výroby byli Češi, v ničem nejsme soběstační, poničené zemědělství nás neuživí, na trhu s potravinami vládnou nadnárodní řetězce, distribuce energií a vody už patří zahraničním společnostem, většinu továren a prakticky všechny banky dávno vlastní cizí firmy, vyvážíme jen suroviny a polotovary, a zatímco životní náklady se blíží úrovni Západu, naše mzdy jsou oproti nim třetinové. A k tomu masivní odliv peněz ze země bůhví kam. Banka J. P. Morgan nás vyřadila ze skupiny rozvinutých ekonomik, v EU se na nás dívají jako na občany druhé kategorie a bylo nám odtud vzkázáno, že naším jediným právem je právo mlčet. Německo prý dohoníme za 117 let. Přibývá lidí, kteří docházejí k přesvědčení, že za komunistů bylo líp. Ještě si myslíte, že naše země vzkvétá? Dobře, ale kde jsme udělali chybu?

   Přitom jsme splnili všechno, co se po nás – za příslib přijetí do EU – požadovalo. Přestali jsme dodávat zbraně do „pochybných“ oblastí a utlumili zbrojní výrobu. Za to jsme byli různými zahraničními politiky plácáni po ramenou. Za našimi zády si pak titíž plácali spíš na čelo a uvolněné trhy briskně nabídli vlastním zbrojovkám. Fabriky jsme levně a většinou bez jakýchkoli záruk rozprodali s bláhovou představou, že sem ze Západu přesunou výrobu, když je tu tak levná pracovní síla. Nic takového se nestalo. Naopak, co by jim mohlo konkurovat, to zavřeli, a ze zbytku jsou jen levní subdodavatelé. Nutno ovšem přiznat, že ani privatizace těch zbývajících podniků se nám díky zpackané kupónové privatizaci moc nepovedla. Takřka na stříbrném podnose jsme nabídli oddlužené banky, díky čemuž v nich teď platíme nesmyslné poplatky, bereme si předražené úvěry, uzavíráme nevýhodné hypotéky a zisky z nich saturujeme špatná rozhodnutí jejich novopečených matek. Úplně jsme otevřeli ekonomiku a trh, takže příliv již tehdy téměř neprodejného západního spotřebního zboží a dotovaných potravin zcela ochromil náš lehký průmysl a zejména zemědělství, ve kterém jsme byli ještě soběstační. Trh s potravinami ovládly zahraniční obchodní řetězce, které nemají pražádný zájem podporovat nějaký místní rozvoj, a tvrdě prosazují výrobky ze svých zemí. Už už abychom byli v EU, a tak jsme přistoupili na spoustu nesmyslných omezení, museli zrušit řadu předpisů, které bránily přílivu nekvalitních potravin, a když ještě chvíli vydržíme, tak tu budeme mít mraky migrantů, které jsme nepozvali a ani je tu nechceme. Přiznejme si to otevřeně – nepovedlo se.

Vietnamské tržiště

   Naše výroba připomíná vietnamské tržiště. Proč? Koupili byste si značkové džíny na vietnamském tržišti? Samozřejmě nekoupili, i kdyby za pultem stáli bok po boku Levi Strauss a Calvin Klein. Ale ne… Koupili, protože však logicky předpokládáte, že je to nekvalitní padělek, tak by tomu musela odpovídat i cena. A přesně tak se na naše výrobky dívají ve světě. Ovšem s nečekaným bonusem. Mnozí naši noví kamarádi z EU zjistili, že jsou ty naše „padělky“ docela kvalitní, a tak na ně místo „Czech Rebublic“ prostě napíšou „Germany“ a pošlou dál do světa, ale za úplně jiné ceny. Zejména dobře to funguje u různých polotovarů a komponentů. To se to potom jenom poskládá dohromady a shrábne se zisk. A tím se dostávám k dalšímu fenoménu.

Montovny

   V současné době velmi rozšířený výraz pro jakési pejorativní pojmenování našich továren. Myslím si, že tady došlo evidentně ke zmatení pojmů. Jedinou skutečnou „montovnou“ je Škodovka, která montuje z dílů finální výrobky. Ostatní jsou spíše robotárny, kde se za často drsných pracovních podmínek a mizerné platy vyrábějí jen ty díly. Z těch pak vznikají super kvalitní výrobky ve skutečných montovnách, ale už ne našich. Jsou často vidět v Německu – v čisťoučkém prostředí v nažehlených montérkách, se skvělou závodní kuchyní a za trojnásobné platy seskládají ti stále nám předhazovaní pracovitější Němci díly dovezené z celé východní Evropy na výrobek s „vyšší přidanou hodnotou“, jak je dnes moderní říkat tomu, že vlastně okrádají své subdodavatele. Ano, naše chyba – máme taky vyrábět a prodávat výrobky s „vyšší přidanou hodnotou“. Ale jak s pověstí vietnamského tržiště, že? Navíc zahraniční majitelé téměř všeho kdysi našeho nemají špetku zájmu sem přesouvat nebo tu nechat rozvíjet nejprogresivnější obory, o výzkumu a vývoji nových technologií ani nemluvě. Jim ty robotárny totiž náramně vyhovují.

Produktivita práce

   Další často omílaná mantra. Jsme prý líní, čímž naše produktivita práce stále pokulhává za tou německou, tak co bychom pořád chtěli. Jak se to vůbec měří? Když jsem se o to zajímal, zjistil jsem, že jsou různé ukazatele, jejichž výpočet je docela složitý a vždy je v nich schováno i to, kolik dostanete za tu práci zaplaceno. Ano, taky jsem nevěřícně kroutil hlavou. Takže jinými slovy – pokud budeme mít třetinové platy ve srovnání s Německem, tak jejich produktivity práce podle těchto ukazatelů nikdy nedosáhneme. A to přesto, že jsme mnohdy ochotni pracovat i za podmínek, o nichž by německý zaměstnavatel ani neuvažoval, natož aby se je odvážil nabídnout svým německým zaměstnancům. Víte, co je největším paradoxem této situace? Kdybychom se domluvili, že od zítřka budou u nás dvojnásobné platy a taky dvojnásobné ceny, tak naše produktivita práce rázem vzroste asi o 70 %. Neuvěřitelné!

Čeští a němečtí majitelé

   V mém rodném malém moravském městě byly za první republiky čtyři fabriky, z nichž tři měly německé majitele. Tato situace tak trochu zjednodušeně připomíná tu současnou v celé naší zemi. České ruce pod německou knutou, i to byla součást našeho prvorepublikového ekonomického úspěchu. Ale pozor, drobná změna! Ti prvorepublikoví Němci byli „naši“ Němci, i když nás možná nenáviděli nebo námi pohrdali stejně jako ti dnešní. Ale svoji spotřebu měli tady a svoje zisky reinvestovali také tady. Dnes spotřebovávají v Německu a tam si odvezou také zisky. I díky tomu mohou platit svým lidem ve svých fabrikách v Německu ty krásné platy. Čas od času se objeví v novinách moudrý článek o tom, že bychom měli udělat to či ono, abychom udrželi tyto Němce (a nejen Němce) i s jejich zisky tady u nás. Oni samozřejmě využijí jakékoli zvýhodnění, ale zapomeňte, že by se sem kdokoli z nich ekonomicky „přestěhoval“. To by totiž u nich doma na něj začali pohlížet jako na cizince, a to si každý z nich velmi rychle rozmyslí. Ano, jako součást pověstné německé (a nejen německé) soudržnosti a umění bránit to „naše“ proti tomu „cizímu“, co nám tak žalostně chybí.

České firmy

   I přes to, že nedostávají žádné investiční pobídky, nemají daňové prázdniny ani dotace na vytvoření pracovního místa, čas od času se vypracují i firmy s českými majiteli, které cosi smysluplného produkují a jsou schopny se dostat i na zahraniční trhy. Místo toho, aby si jich tento stát vážil a opečovával si je, jak se děje v každé rozumné zemi, většinou je pouze šikanuje, což má za následek v lepším případě změnu daňového domicilu, v horším případě prodej. A tak se nakonec tyto firmy stejně dostanou do zahraničních rukou, často za částky, které jsou směšné oproti tomu, co následuje. Nový vlastník tam nažene smečku tzv. „manažerů“, kteří nemají nic jiného na práci než drasticky snížit náklady. Na to se hodí zejména mladí lidé bez zkušeností, bez sociálního cítění a jakéhokoli vztahu k naší vlasti. Ti pak za plat nedosahující ani německé průměrné mzdy vykonají vůli svého chlebodárce – připraví firmu k dalšímu prodeji, protože on ani s tím, že by tam něco vyráběl, vlastně nepočítá. A tak jsme svědky toho, jak původně české firmy, které se prodaly za pár desítek milionů, jsou následně prodány za miliardu a rozdíl je jen v tom, že jim ubylo zaměstnanců. Paradoxně další majitel často zkouší provést obdobnou věc, ale intenzivní činnost výše uvedených „manažerů“ brzy vede k tomu, že začnou odcházet klíčoví lidé, na kterých produkce firmy stojí, a je jen otázkou času, komu zůstane ten Černý Petr, že už tu firmu dále neprodá. A tak ji zavře, vždyť je to pro něj jen jeden řádek v nějaké excelovské tabulce, jak kdysi trefně poznamenal renomovaný ekonom Aleš Michl. Jen my jsme přišli o další firmu, která mohla být časem „rodinným stříbrem“. Asi nás ty drahé kovy zase tak neberou…

Na hranicích vlastizrady

   Tento český „výprodej“ však občas dosáhne obludných rozměrů. Všichni víme nebo alespoň tušíme, že energie, voda a potraviny jsou strategické komodity, které bychom si měli velmi bedlivě chránit, neboť na nich závisí naše přežití. To ovšem nebrání tomu, abychom je také nerozprodali, nebo si je nenechali rozvrátit. A tak elektřinu, plyn a vodu už u nás distribuují cizinci, což dozajista přispívá k lepším cenám u nich doma, na které my se všichni skládáme. Zemědělství drcené vyššími dotacemi v tzv. „starých členských zemích EU“ sotva přežívá a moc mu nepomáhá ani místní trh s potravinami zcela ovládaný nadnárodními obchodními řetězci. Příkladem třešničky na tomto dortu je výprodej cukrovarů včetně cukerných kvót. Noví zahraniční majitelé cukerné kvóty prodali dál a cukrovary pozavírali, takže jsme ten cukr stejně nemohli vyrábět, ani kdybychom nové cukrovary postavili. Takové jednání odpovědných činitelů, kteří toto a podobné věci vědomě udělali, dopustili, nebo tomu alespoň nebránili, podle mého názoru naplňuje trestný čin vlastizrady, což by asi v každé normálně fungující zemi bylo ohodnoceno, jak už to tak u vlastizrady bývá, trestem nejvyšším. Na úplném vrcholu pak stojí nedávné umělé oslabení koruny pány Singerem a spol., prý na podporu exportu. Ale kterého? Neustále se vydáváme za typicky exportní zemi, ale co vlastně vyvážíme? Nezlobte se na mě, ale pokud si zahraniční majitel fabriky odsud odveze jen to, co si tu díky investičním pobídkám a mizerným mzdám levně vyrobil, tak to pro mě není žádný export. A takový bohužel převládá. A čeští exportéři? V lepším případě „šul-nul“, čili co vydělali na ceně výrobku, to jim sebraly zvýšené náklady, protože prakticky všechno okamžitě zdražilo – už třeba jenom tím, že nejsme žádný ropný emirát, pohonné hmoty musíme dovážet a doprava je zahrnuta ve všem. A obyčejný občan? Ten jenom zaplakal. Takže komu, jste, pane Singere, vlastně pomohl?

Lidské zdroje

   Velmi oblíbený moderní pojem, použil jsem ho proto, abych nemusel hned do titulku napsat „Jidáši a lokajové“. To je bohužel v současnosti naše smutná skutečnost. Napřesrok oslavíme politováníhodné výročí bitvy na Bílé Hoře a přiznejme si, že za těch uplynulých 400 let jsme opravdovými pány naší země byli jen občas a většinou nám ani nepatřila. Všechno jsme to nakonec přežili ovšem s nedozírnými následky. Úplně jsme totiž ztratili jakýkoli vztah k zemi, kde žijeme a kterou bychom měli nazývat vlastí. Osobní prospěch je nade vše. Už si ani neumíme vládnout. Pokud by k tomu mělo dojít, zoufale hledáme nějakého cizího poručníka, abychom jeho jménem mohli provozovat již léty dobře nacvičenou hru na to, kdo je tady lokaj nad lokaji a pro osobní prospěch páchat zvěrstva na vlastním lidu a vlastní zemi. Naši noví kamarádi z EU samozřejmě nejsou hloupí a rychle pochopili, jak to tady chodí. Na co vyhazovat peníze za tankové divize? Úplatek a český manažer přijdou levněji a lépe fungují. Zejména u „lidských zdrojů“, abych se držel titulku, je to příznačné. Nevýhodné hypotéky na zbytečně velké domy a předražená auta na leasing u vrcholových manažerů mi, jakožto zahraničnímu vlastníkovi, zaručí, že pro udržení svého místa udělají cokoli. Své spoluobčany odřou na kost a svou zemi klidně prodají. A že by se vzepřeli? Bez problémů seženu jiné a možná i levnější. Politici jsou na tom většinou podobně. Politika totiž není u nás chápána jako služba národu, ale podnikatelský záměr. A podniká se přece pro zisk, ne?

Elity národa

   To ještě souvisí s předchozím. Nějak se nám jich nedostává. A ani se nedivím. Došlo mi to vloni u příležitosti kulatého výročí události, kdy Martin Luther dle legendy přibil svých 95 tezí na vrata kostela ve Wittenbergu. Brzy se dostal do klatby a byl na tom stejně jako sto let před ním náš Jan Hus. A zatímco my jsme Husa nechali upálit, Němci si Luthera pěkně „schovali“. To je takové malé podobenství. Na každou změnu režimu, na každé dějinné vzepětí doplatily naše elity jako první. Jen když vezmeme léta 1939, 1948 a 1968, tak už jich nám moc nezbylo. A ti, kteří by měli na to být elitou národa, se dost často raději drží stranou. A tak nakonec místo schopných elit máme spíš elity schopné všeho, což pak ale nejsou elity, že… Náš přístup k národním hrdinům krásně ukazuje film Tmavomodrý svět Jana Svěráka. Definoval bych to takto: „Když si národ neváží svých hrdinů, nakonec žádné nemá.“ To bychom asi velmi rychle poznali, kdyby bylo třeba tuto zemi bránit se zbraní v ruce.

Chrám marnosti

    Další naším národním rysem je jakési plýtvání příležitostmi a neochota nebo neschopnost využít možností. Jako malý národ už ze statistického hlediska nemůžeme být na čele ve všech oborech a být ve všem soběstační, na to je nás příliš málo. Ale když už se něco takového podaří, tak bychom měli být schopni se na to soustředit a využít to co nejvíce. Naším příkladem by mohli být Švýcaři, a když to velmi zjednoduším, tak k blahobytu jim stačí jen kráva Milka, hodinky a léčiva. Možná by nám taky stačily tryskové stavy (já vím, ty už jsou pasé), kontaktní čočky, nanovlákna a objevy profesora Holého. Ale nejsme schopni rychle a účinně podpořit dobrou a perspektivní věc, banky už nevlastníme a stát reprezentovaný politiky, kteří se zajímají jen o to, co se stihne do konce jejich volebního období, je naprosto impotentní. A tak se prodá licence a vydává se to za bůhvíjaký úspěch. A taky bohužel nemáme v bankovních sejfech to židovské a nacistické zlato, jako Švýcaři, abych to trochu odlehčil.

   S tím ještě souvisí náš další vzácný národní dar – proměnit sebelepší myšlenku v naprostou katastrofu. Co tím myslím je velmi dobře vidět například na exekutorech. Původně dobrá vize, jak pomoci věřitelům s vymáháním dluhů a odlehčit tím trochu státu, vyústila v jakousi mafiánskou organizaci, jejíž činnost připomíná spíš Berdychův gang než prosazování spravedlnosti. Podobně to dopadlo i s dotacemi na bydlení pro chudé. Ti nakonec bydlí v předražených bytech a jejich majitelé vesele pumpují stát. Občas se vyskytne hlas, že by se s tím mělo něco dělat. Ale co, když v tom „jedou“ i politici, že? Naprostou jedničkou jsou však evropské dotace všeho druhu. Jasně, všichni víme, že je to dočasná záležitost a jejich objem bude slábnout. Avšak místo toho, abychom napřeli všechny síly a vyčerpali jich co nejvíce, i za cenu, že to bude občas na hraně, tak jsme vytvořili jakéhosi korupčního neefektivního molocha, který už ze své podstaty podpoří spíš ty „za hranou“. Odmítnutí žadatelé to pak ještě požalují, a tak nejenže nejsme schopni přidělené dotace vyčerpat, ale ještě jich musíme spoustu vracet. Krásným příkladem je aktuální kauza zastavení dotací Agrofertu. Nepochybuji o tom, že pan Babiš je v těžkém střetu zájmů, ale proč to mají řešit v EU? To si máme vyřešit sami! Ale oni to za nás rádi udělají. Když se to totiž potáhne dostatečně dlouho (a s tím lze počítat), důsledkem bude další oslabení našeho už tak skomírajícího zemědělství a oni sem pak budou moci dovážet svoje dotované šmejdy. Ještě se divíte, že se nám v EU smějí nebo námi pohrdají? To přece může udělat jen hlupák nebo blázen, a ti se ničeho jiného než výsměchu nebo pohrdání většinou nedočkají.

Štěstí je krásná věc

   nebo taky muška jenom zlatá, podle toho, kterého poetu necháme promluvit. Ano, podle všeobjímající propagandy, za kterou by se nemusel stydět ani Joseph Goebbels, patříme k nejšťastnějším národům na světě. Žijeme v bezpečné zemi, máme nejnižší nezaměstnanost, naše platy raketově rostou a lidí pod hranicí chudoby je tady tak málo, dokonce daleko méně, než v Německu. Akorát podle toho jejich měřítka by u nás bylo pod hranicí chudoby tak 85 % lidí. A to je právě ta geniální hra s čísly. Příkladem budiž srovnání „Vídeňáka“ a „Pražáka“ v nedávném článku MFD pana Tomáše Surky z poradensko-personální společnosti McRoy. „Vídeňák“ má podle něj sice o 94 % vyšší plat (prakticky dvojnásobný), ale kupní sílu má vyšší jen o 32 %, protože má dvojnásobně dražší služby a o polovinu dražší nájem. Nádhera! Takže jinými slovy: Zatímco služby v Praze a ve Vídni (vztaženo na platy) jsou prakticky stejně drahé, vídeňské nájmy jsou na 75 procentech těch pražských. Není žádným tajemstvím, a i naši renomovaní ekonomové to přiznávají, že žijeme vzhledem ke svým platům v jedné z nejdražších zemí EU. Jak říká jeden můj kamarád: „Tady opravdu není draho. Jen my na to nemáme peníze.“ Ale má to i své výhody. Páchneme chudobou tak, že k nám nechtějí ani migranti z Afriky. Možná bych měl napsat – kéž by jim to dlouho vydrželo…

   Ale ne. Přece jen u nás existuje šťastná generace. Ta moje, 60–65  let. Prožila život bez války a hladovění a je poslední generací, která se má líp, než se měli její rodiče, a to je, prosím, proklamováno jako celosvětový fenomén. U nás je to dané spíše historickým kontextem. V 90. letech minulého století, kdy se otevřely nové možnosti, byla tato generace už dostatečně stará, aby měla vzdělání a zkušenosti, ale dosti mladá na to, aby šla ještě za kariérou a do rizika. Mnozí začali podnikat a zbohatli, mnozí dosáhli ve svém zaměstnání významných postů. Mnozí ale zkrachovali a zůstali zadlužení, mnozí se při čekání na povýšení v typicky gerontokratické společnosti dozvěděli, že se tato společnost již dávno změnila a byli nahrazeni někým mladším. A přesto většinou nezahořkli. Čím to je?

   Podle mého názoru několika málo prostými věcmi, které kupodivu ani nesouvisejí s bohatstvím. Konečně nemusíme na veřejnosti říkat něco jiného než doma, nemusíme neustále prokazovat věrnost režimu, občanskou angažovanost a dřepět na zbytečných schůzích. Netrávíme čas vystáváním ve frontách na základní životní potřeby a spotřební zboží nemusíme shánět po známostech. Obchody jsou narvané a můžeme si koupit, co chceme. Otevřely se hranice, náš pas je akceptován v drtivé většině zemí světa a opět můžeme jet, kam se nám zachce. Dokonce i ty úřady se začínají pomalu lepšit. A tak jsme v podstatě šťastní, i když často místo pořizování si nových skvělých věcí jen mlsně hledíme do výkladních skříní a místo cestování po světě sedíme doma na zadku, protože na to prostě nemáme peníze.

   Tady bych si dovolil ještě rozlišit „osobní“ a „obecné“ štěstí. To, co jsem tady popisoval, je spíše to osobní štěstí, víceméně závislé na konkrétní situaci a povaze daného člověka. A jak jsme na tom s obecným štěstím? To už bude horší. Musí se vzít v úvahu jakýsi celkový stav společnosti a ten moc růžový není. Nejlépe to vystihuje generace 45 až 55letých. V 90. letech minulého století byli ještě příliš mladí, málo zkušení nebo málo odvážní, a tak zůstali povětšinou „viset“ v pasti zaměstnaneckých poměrů zcela odkázáni na vrtochy ekonomických cyklů a svých zaměstnavatelů. Vyskytují se i v ostatních zemích tzv. Západu a vžil se pro ně pojem „pracující chudina“. Se stále zvyšujícími se nároky a pracovním tempem v zaměstnání, více či méně zadlužení, bez naděje na nějaké výrazné zlepšení a s vidinou stále mizernějšího důchodu. Někteří už rezignovali a je jim to jedno, protože mají dojem, že je jejich stále bezvýchodnější situace nakonec semele tak, že se stejně žádného důchodu ani nedočkají. Navíc vidí kolem sebe rozprodanou, rozkradenou a zplundrovanou zemi, kterou jednou budou předávat svým dětem rozhodně ne s hrdostí a nadšením.

   Aby to celé nevypadalo jako láteření nějakého zahořklého důchodce, dovolím si citovat pana Tomáše Munziho, ekonoma vyučujícího na VŠE v Praze: „Nicméně jak je možné, že statisticky naše ekonomika prosperuje, ale reálně jsme stále ta zoufale bohatá země chudých lidí, cen zboží jako na Západě a předražených nemovitostí? Kde jsou ty peníze a proč netečou lidem, ale spíše utíkají za hranice? A proč vlastně česká ekonomika dostatečně rychle nedohání vyspělé země?“ Ano, tyto otázky bychom si měli klást, když se bavíme o tom, zdali naše země vzkvétá, či nikoli.

   V předmětu zvaném Sloh nás kdysi učili, že kritika by měla obsahovat i pozitivní věci a být proto vyvážená. A tak jsem si jednu takovou nechal na konec. Přese všechny nářky, jak za těmi Němci zaostáváme, existuje něco, v čem jsme lepší než oni, dokážeme to ve velkém vyrábět a k nim i velmi úspěšně vyvážet. A to se, prosím, jedná o původně německý výrobek! I obchodní název zůstal původní – Pervitin.