Doktore, člověče Boží… zdá se, že je po boji

Válka mezi lékaři ve výpovědi a ministerstvem zdravotnictví končí. Nebo je o tom alespoň zbytek národa přesvědčován. Dovolím si jen pár postřehů k zamyšlení…

   Vím, jak je těžké psát nezaujatě, když většinu informací poskytly jen sdělovací prostředky, a vynášet soudy, když nejste z oboru. I mě vždy nakrknou nehorázné nesmysly diletantských novinářů, kteří nejsou schopni nebo ochotni si danou problematiku řádně nastudovat a udržet pozici nezávislosti. Takže nabízím jen pár životních příběhů a pohled pozorovatele zvenčí.

   Na počátku byl, alespoň jak se nám snaží lékařský klub i komora tvrdit, požadavek zásadních reforem. Ve zdravotnictví se prý nehorázně plýtvá (a ve kterém veřejném sektoru, kde se přerozdělují peníze, se neplýtvá, že), nakupují se předražené přístroje, léky a služby bez anebo za podivných výběrových řízení, máme spoustu přebytečných nemocničních lůžek, která musí být obsazena, a doktoři pak slouží neúměrné množství přesčasů, za což (a to bylo původně v pořadí požadavků až někde na tomto místě) mají mizerný plat. Na prosazení svých cílů si lékaři najali PR agenturu pana Hrabovského, který se teď bije v prsa, jak to dokonale vymyslel a zorganizoval. Proč ale nedokázal zabránit tomu, aby se v očích veřejnosti smrskl protest lékařů jen na vydírání za vyšší platy, to jsme se od něj (zatím) nedověděli. Celá „výpovědní“ akce se stále více svým průběhem blíží starému vtipu z dob socialismu, jehož příznivci právě celebrují neslavné výročí. Jakých že je pět bodů budování socialismu? 1. předrealizační nadšení, 2. realizační vystřízlivění, 3. hledání viníků, 4. potrestání nevinných a konečně 5. odměnění nezúčastněných.

   Tak to totiž nakonec dopadne. Už teď se rýsují budoucí odměnění a potrestaní. K těm druhým se dozajista zařadí všichni ti, co podali výpovědi a zejména ti, co to pod taktovkou pana Hrabovského vedli. Nemocnice se jich ne hned, ale časem postupně zbaví. Já bych to alespoň v botách ředitelů těch nemocnic udělal. Ne ze msty. Z principu. Jako ředitel mám jistě spoustu důležitějších starostí s provozem nemocnice a ne se ještě dohadovat s potížisty. Odměněným je naopak „nezúčastněný“ a dobře zaplacený pan Hrabovský a samozřejmě všichni lékaři, kteří do toho nešli. Dostanou také přidáno a paradoxně o to více ti starší, zavedení a už teď lépe placení, navíc bez nálepky problémových zaměstnanců.

   Napadlo mě, do jaké míry se nechali lékaři pouze zatáhnout do špinavého hry politických stran. Odbory jsou už svou podstatou vždycky orientovány doleva a zhrzené ČSSD, se kterou se po vítězných parlamentních volbách nechtěl nikdo kamarádit, se celorepublikový protest lékařů určitě hodí do předvolebního krámu, byť by ho za doby své vlády briskně smetla se stolu. Nakonec jsem ale tuto myšlenku opustil, protože jsem si připadal jako Ing. Paroubek, když ze spontánních projevů odporu k jeho aroganci a papaláštví obvinil „temné síly pod taktovkou ODS“.

   A teď těch pár postřehů „ze života“. Lékaři otevřeně přiznávají, že mají tolik přesčasových hodin, že tím porušují zákoník práce, a tak pracují na několik smluv, aby se to nějak obešlo. Když jsem se zeptal, proč to dělají (nebo spíš proč to už dávno neodmítli dělat), dostal jsem zajímavou odpověď: „Ale když my už jsme si na ty peníze zvykli…“ Firmy, které prodávají do nemocnic přístroje přes podivná výběrová řízení si samozřejmě pohlídají i provádění podivného následného servisu. Za hodinu si účtují (alespoň v tomto konkrétním případě) 5000 Kč (ano, čtete dobře, slovy pět tisíc korun českých) plus samozřejmě cestovní náhrady. A tak přijeli dva hošíci, tři hodiny se v tom vrtali, nic nespravili, nechali fakturu na téměř dvacet tisíc a zase odjeli. Nemocnice jim to zaplatila, já bych je hnal klackem. „Neznám chudého doktora nad 40 let“, prohlásil jeden dobře situovaný podnikatel. V jeho případě s jeho okruhem známých je to celkem pochopitelné. V podstatě smetánka. Vysoké posty v nemocnicích, k tomu soukromé ordinace, nákup a následný pronájem nemovitostí a v neposlední řadě úplatky. O těch se zatím taktně mlčelo. Ať už o těch oficiálních, co se jmenují sponzorské dary, tak o těch skutečných, daleko zajímavějších. Radši ani nechtějte slyšet o „všimném“ se čtyřmi nulami (a první číslice rozhodně nebyla jednička), které bylo opravdu jenom všimným. Velevážený pan doktor obnos přijal, na dotyčného se podíval jen tak přes nemocniční stůl, řekl kolegovi „mrkni se na to“ a odjel teréňákem za tři miliony ordinovat do soukromé praxe. Následovalo pochopitelně další všimné s dalšími čtyřmi nulami, aby bylo požadovaného úkonu dosaženo. Tento pan doktor určitě nedal výpověď a neuvažuje o odchodu do zahraničí. Další odměněný z akce „děkujeme, odcházíme“.

   A ještě jeden postřeh na závěr. Mezi lidem v podhradí sílí názor, že doktoři nakonec stejně nedostanou nic. Tato úvaha vychází z tvrzení ministra Hegera, že zvýšení platů nepůjde ze státního rozpočtu, ale prostředky se budou muset najít „uvnitř“ současného rozpočtu ministerstva zdravotnictví. Všeobecně se pochybuje, že kdokoli ve složitém řetězci přerozdělování a následného rozkrádání veřejných peněz bude ochoten ze svých „jistých“ couvnout. Vysvětlit doktorům, že jsme jim sice slíbili, že dostanou přidáno, ale jaksi na to nejsou peníze, už asi nepůjde, a tak se to vyřeší jinak. Začne se šetřit. Ubude lůžek, pár nemocnic se zavře nebo předělá na „eldéenky“ a část doktorů se propustí. Můžete jednou hádat, kteří to budou. A pak že vyhráli.