Málo platný, pane Blatný,

i kdyby se váš PES stal i baskervillským, už toho mnoho nezmůže. Omezení sebedrakoničtější se budou míjet účinkem. Důvody našeho tristního stavu jsou jinde a hlubší, pandemie je pouze prohloubila a ukázala v celé jejich nahotě.

   Jak je možné, že jsme z jarního premianta v boji se zákeřnou nákazou klesli až na „chvost“? Jak to, že téměř zmizela disciplína, která je pro tento boj nezbytná, proč jsou lidé k opatřením rázem skeptičtí a odmítají je dodržovat? Pomiňme, prosím, klasickou českou nechuť k jakýmkoli nařízením a vynalézavost k jejich obcházení, jakož i vzácný dar zkazit v průběhu realizace každou dobrou myšlenku. Opravdovými příčinami jsou však chudoba a rozdělená společnost.

Špatný odhad druhé vlny

   Toto berte jen jako takové úvodní konstatování, ne jako chytrolínské řeči „coby, kdyby“. Zatímco první vlna byla o životech, druhá je už jen o ekonomice. Ale my se bohužel chováme, jako by tu byla ta první. Jako v armádě, o které se říká, že je vždycky připravena na minulou válku. Abych zužitkoval toto válečné přirovnání, když se tak nabízí – zatímco ležíme v zákopech z první světové války, nad námi už zuří blitzkrieg té druhé. A jestli z těch zákopů nevylezeme, tak nás v nich rovnou pohřbí… Místo zvýšené ochrany rizikových skupin, posílení záchranných složek a co nejmenšího zasahování do každodenního života lidí za podmínky dodržování a přísného vymáhání bezpečnostních pravidel, zavádíme nové „lockdowny“ a strašně se divíme, že to nefunguje. Přiznejme si to otevřeně – lidé jsou už vyčerpaní a otrávení, přestali důvěřovat vládním opatřením a víc než smrti z koronaviru se bojí smrti ekonomické. K čemu pak roušky, že?

Chudoba

   Velmi oblíbeným koloritem vystoupení některých politiků, bankéřů a ekonomů bývá neustálé přesvědčování obyčejných lidí, jak se mají skvěle, což při třetinových platech a životních nákladech, které se nejen blíží, ale často už převyšují ty na západ od nás, je od nich výkon hodný státní ceny Josepha Goebbelse. Ne, pánové, jsme chudí a v koronavirové krizi se to jasně ukazuje. Zapomeňte na pyšné řeči a knížecí rady o tom, jak by měl mít každý odpovědný občan a podnikatel pro takové případy finanční rezervy, ze kterých to přece hravě zvládne, a ti, co je nemají, jsou nezodpovědní, ať tedy po zásluze zchudnou a zbankrotují. Žádné rezervy tu totiž nejsou a ani dost dobře být nemohou, kde jsou chudí lidé, jsou chudí i podnikatelé. Zejména ti drobní, co provozují maloobchod a služby.

   Začnu u těch tzv. „obyčejných lidí“, kteří uvázli v zaměstnaneckých poměrech našich montoven, robotáren a obchodních řetězců. Drtivá většina z nich žije v podstatě „z ruky do úst“ a mnozí jsou ještě navíc zadluženi. Ano, už slyším klasický protiargument, že si nemají půjčovat na nesmysly, jako jsou Vánoce nebo dovolená. Souhlasím, ale to byste museli zařídit, aby se na ně neustále odevšad nevalily reklamy, co všechno musí zaručeně mít, když jsou na to ještě ty báječné slevy, které žádnými slevami nakonec nejsou, a vymýtit všechny ty poskytovatele tzv. „spotřebitelských úvěrů“ za nehorázné úroky. A nebylo by také marné postavit nějaké normální nájemní byty za normální nájemné a neblbnout lidem hlavu tím, že všichni musí mít jedině ten svůj a na hypotéku.

   Pro tyto lidi je jakýkoli výpadek příjmů v podstatě ekonomickou katastrofou. Jen tak na okraj – i proto se u nás prakticky nestávkuje. Být doma na nemocenské nebo v karanténě? Katastrofa! A tak je nejdůležitější být v práci, pokud se neprojeví vážnější příznaky, tak covid „přechodit“, na testy raději nejít a trasování? „Prásknout“ souseda, který je na tom ekonomicky stejně špatně, aby mě pak nenáviděl? Zapomeňte… Teď opravdu doufám, že jsem to malinko přehnal a není to všeobecná norma chování…

   Na řadě jsou drobní podnikatelé, zejména ti, kterým zavřeli provozovnu. Patnáct tisíc kompenzace měsíčně v první vlně, později mínus sociální a zdravotní, bylo opravdu jen pro ty nejmenší – bez zaměstnanců a ve svém, nebo v nájmu, který se dal přežít, pokud byla domluva s pronajímatelem a využili covid-nájem. Nedej bože mít zaměstnance a úvěr, půjčku, leasing nebo hypotéku. To pak bylo jedině na tu rakev, aby ji nemuseli platit příbuzní, až zkrachují a hodí si mašli. A to se úplně zapomnělo na ty, kteří provozovnu nemají a služby poskytují doma. Těm nebylo co zavřít, a že potenciální zákazníci dřepěli vystrašení doma, nikoho netrápilo, takže nedostanou nic, a tak se taky stalo. Jak by asi vypadal „lockdown“, kdyby vláda, poslanci a senátoři, kteří o něm rozhodují, také brali patnáct tisíc měsíčně mínus sociální a zdravotní? A tím se elegantně dostávám ke druhé příčině.

Rozdělená společnost

   To se děje v několika rovinách. Ta nejmarkantnější by se dala vyjádřit jednoduchou sentencí: „Stát nevěří lidem a lidé nevěří státu“. Stát nevěří lidem, že řádně platí vše, co státu platit mají a zkoušejí ho ošidit, což krásně demonstroval sám náš skvělý premiér v promotion k zavedení EET, a lidé nevěří státu, že s vybranými penězi řádně hospodaří. Stát jsou přece taky jenom lidi, ne? Ale ti mají teď jiné starosti. Po divoké privatizaci začátku 90. let minulého století totiž začíná „druhé zlaté období“, jako když ponorkový admirál Dönitz vypustil do Atlantiku svoje „vlčí smečky“, abych zůstal u těch válečných přirovnání. Pro všechny ty přisáté na vemeni krávy zvané státní zakázky mohlo být ještě před rokem v tuto dobu problémem si „potáhnout“ milion. Teď se ztratí miliarda a nikdo si toho ani nevšimne, a dokonce je velmi pravděpodobné, že ji ani nikdo hledat nebude. Poslanecká iniciativa zřídit úřad na dohled nad státními zakázkami v době výjimečného stavu byla vládou „zamáznuta“ v zárodku. Aby byl „čas na práci“, jak se oblibou používalo za socialismu, tak se narychlo spíchnou jakési programy finanční pomoci, či kompenzací pro „plebs“ a realizace se hodí na finanční úřady a banky.

   A jsme u dalšího rozdělení. Finanční úřady jsou přece úhlavními nepřáteli daňových poplatníků a banky nejsou naše. Ani jeden nemá skutečný zájem komukoli tady pomáhat. Stát, pokud se mu to hodí, o nás ví téměř všechno, a navíc se holedbá pokročilou digitalizací, za kterou už utratil stovky milionů – opět, jak jinak, ve státních zakázkách. Ví, v čem kdo podniká, jaké má provozovny, kolik zaměstnanců, jaké má příjmy a kolik zaplatil na daních a odvodech. Zná naše adresy a čísla účtů. Nebyl by žádný problém podstatnou část pomoci realizovat rovnou „od stolu“ tak, jako třeba v Americe. Ale místo toho MF vymyslí složitý systém žádostí se spoustou příloh a potvrzení, vše jedině elektronicky, s byrokratickými závazky i do budoucnosti a časově omezené. Všechny žádosti se musí samozřejmě zkontrolovat a prověřit, všichni žadatelé jsou přece zloději, nakonec to trvá déle, než kdyby to udělali pracovníci FÚ rovnou sami. Pomoc tak nakonec přichází příliš pozdě, mnohým je pro byrokratické obrzličky upřena, jiní to vzdají kvůli složitosti předem nebo prošvihnou termín. Nedivme se, že se vkrádá neodbytná otázka, jestli to náhodou nebylo tak zamýšleno už od počátku, což k té už tak rozdělené společnosti řádně přidá…

   A ještě k těm bankám. Jak už jsem uvedl, už dávno nejsou naše. Jejich zahraniční „matky“ nemají žádný zájem tady cokoli podporovat, a pokud něco podporují, tak sebe a svůj lid. Koneckonců tak byl každý rozumný národ vychován, aby přežil. Někomu nepůjčí nic, ostatním na „běžný“ úrok, nějaké snížené úroky, odpuštění splátek nebo dokonce záporné úroky, jako německé banky Němcům, na to zapomeňte. Nakonec nás odřou na kost a jen připraví půdu pro firmy ze svých domovin, aby to tu schlamstly.

   A jsme u dalšího rozdělení. Vezmu to z jedné vody načisto: Zaměstnanci vůči OSVČ, státní zaměstnanci vůči těm ostatním. OSVČ si myslí, že zaměstnanci berou plat a sedí doma a zaměstnanci si myslí, že OSVČ taky sedí doma a všechno jim bylo kompenzováno, což ani jedno není pravda, tedy ne takovýmto zjednodušujícím způsobem. Státní zaměstnanci jsou pak trnem v očích všem, protože ti mají dojem, že úřední hodiny byly sice redukovány, do školy se nechodí, ale plat úředníkům a učitelům zůstal celý. Na jedné straně je kontraproduktivní brát pod záminkou jakési socialistické „rovnosti“ peníze všem, což by jen dále podkopávalo už tak stagnující ekonomiku, ale pocit, že „nám“ to sebrali a „jim“ to nechali jen dále rozděluje společnost. Do této kategorie „rozdělenosti“ patří i důchodci. Proč jim taky nesáhnout na důchody, že?

   Na začátku pandemie se zdálo, že by tato mohla náš národ přece jen trochu sjednotit. Šily se roušky, vymýšlely různé složitější ochranné pomůcky, kterých byl nedostatek, lidé byli ochotni se uskrovnit a pomáhat si. To skončilo, když tyto ochranné pomůcky zůstaly ve skladech, protože přece neměly certifikaci, a nahradily je ty „správné“ z podivných dovozů, mnohé z nich s nepřehlédnutelným upozorněním „Not for medical use“. Ano, společnost se znovu rozděluje na vítěze a poražené koronavirové krize. Překupníci, e-shopy, velké prodejní řetězce a v neposlední řadě i vítězové zrušení superhrubé mzdy. A na druhé straně všichni ti, co přišli nebo ještě přijdou o zaměstnání nebo podnikání, v mnoha případech v dluzích nebo přímo v exekuci.

   Ekonom a šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý sliboval hospodářský růst už ve druhém pololetí roku 2021, ale takticky z toho vycouval („Druhé pololetí přinese restart“, MFD dne 31. prosince 2020). Ani se mu nedivím. K ničemu takovému nedojde a dojít ani nemůže. I kdybychom se s koronavirem vypořádali do léta, vzhledem k setrvačnosti systému teprve ve druhém pololetí dopadnou všechny důsledky těch „lockdownů“ a dalších opatření, podpořené navíc faktem, že vyschnou i ty chaotické a katastrofálně nedostatečné kompenzační programy. Tam se teprve bude ten chleba lámat. Bohatí budou zase bohatší a chudí chudší, což jistě pošťouchne třídní nenávist, kterou tak ukázkově rozdmychal už sám premiér při zavádění vzpomínané EET.

   Ale čekají nás i jiná rozdělení, s ekonomikou na první pohled nesouvisející. Na očkované a neočkované. Pomiňme, že celá záležitost s plošným očkováním nejlépe všech lidí na světě je v prvé řadě kolosální kšeft, o to smutnější, když vakcíny a zejména jejich klinické zkoušky byl spíchnuty horkou jehlou, dodnes se vlastně neví, jestli i ty schválené doopravdy fungují, jak dlouho a jaké mohou mít vedlejší účinky. Připusťme tedy, že máme štěstí a všechno je víceméně v pořádku, a teď je o tom ještě třeba přesvědčit lidi. To je velmi těžké právě na základě výše uvedeného, a tak se bude vymýšlet nějaká „motivace“. Lepší by byla pozitivní, ale ta zatím moc nefunguje. A tak zbývá ta druhá – negativní. Něco takového je však pro vrcholové politiky docela nepřijatelné, proto zkusí spolu s naším premiérem takovou „chytrou horákyni“ – očkovaný bude požívat určitých výhod, ale neočkovaný nebude nijak znevýhodněn, což si protiřečí, protože výhoda pro očkovaného se z logiky věci okamžitě stane nevýhodou pro neočkovaného. Nakonec k tomu stejně dojde, ať už z pera našich zákonodárců, nebo pod mezinárodním tlakem. Stačí, abyste se do okolních států nedostali bez očkování…

Zadlužení

   A ještě jeden postřeh nakonec. Často je našimi ekonomy (a nejen jimi) diskutována a rozporována výše schodku státního rozpočtu a objevily se dokonce názory, že jsme se měli koronavirovou krizí „proškrtat“ („Jak vyhladovět Minotaura“, Bobošíková a Lipovská, MFD dne 25. dubna 2020) a nenechávat dluh dalším generacím. Tady dochází k drobnému nedorozumění. Německo plánuje na tento rok schodek ve výši 4,6 bilionu korun, což je v přepočtu na obyvatele téměř dvojnásobek toho, co my. ALE! Tyto peníze nejsou určeny k tomu, aby se „prožraly“, jsou pojaty jako investice, která udrží ekonomiku a umožní ji poté expandovat, takže ten dluh nakonec zaplatí někdo jiný. Kdo? No ten, kdo tuto ekonomickou „zatáčku“ nevytočí, a mně nepřipadá, že by se to zrovna nám nějak zvlášť dařilo. Takže pokud přijdeme i o těch pár posledních českých firem, budeme přes nízké platy, předražené zboží z dovozu a odliv zisků do zahraničí splácet kromě svého i ten dluh německý. Pak se ale nedivme, jestli lidé, kteří jsou slušní a něco umí, začnou uvažovat o změně své vlasti za tu, která by si jejich slušnosti a umu více vážila. Zejména v případě zdravotnického personálu na všech úrovních poté, co jim tento stát ukázal svou pravou tvář. Když šlo o krk, tak nasliboval hory doly, a pak se na ně víceméně vykašlal.