Za potraviny krásnější. A české!

Poslanci schválili kvóty na české potraviny a pokuty za prodej potravin dvojí kvality. Více či méně skrytá ochrana trhu s potravinami v podstatě existuje v celé EU. Toto je jen takové naše zoufalé řešení.

   Návrh novely zákona, který se zabývá výše uvedeným, okamžitě vzbudil zaslouženou pozornost a výhružné reakce pochopitelně ode všech těch, jež sem ty šmejdy a dumpingové potraviny zejména dovážejí. V diskuzích čtenářů pak rezonovaly tři okruhy reakcí – že jsme to měli udělat už dávno, že jen vyměníme šmejdy z ciziny za ty od Babiše a Tomana, a že to na evropské úrovni měla řešit europoslankyně Jourová a ne místo toho mentorovat Poláky a Maďary, jak si mají vládnout.

   Na úvod jeden historický rekurz. Někdy v polovině 90. let minulého století byli jedni moji známí služebně na několik let ve Vídni. V průběhu tohoto pobytu se seznámili a oblíbili si řadu potravinářských výrobků, které se ještě před jejich odjezdem u nás neprodávaly. Po návratu někdy kolem roku 2000 s uspokojením zjistili, že se většina těchto věcí dá koupit už i u nás, ale byli upřímně zděšeni jejich kvalitou, tedy spíš nekvalitou. Ano, tento fenomén je tu v podstatě už od počátku našeho sbližování s EU. A bohužel nejde jenom o potraviny. Zcela nedávno na chvíli probleskla sdělovacími prostředky i podobná aféra se šizenými stavebními hmotami. Proč by měli plýtvat pro nějaké „untermenschen“ z východu „západní“ kvalitou, že?

Ochrana trhu – jak na to?

   A tak pojďme k podrobnějšímu rozboru. Že existuje ochrana domácího trhu s potravinami prakticky ve všech zemích EU, o tom není pochyb. Samozřejmě procedurálně to není tak jednoduché. Zákony, které by to nějak striktně upravovaly, nebo dokonce cla, nejsou v rámci unijní legislativy průchozí, a přesto to může skvěle fungovat. Jak je to možné? Jednoduše. Jako příklad si vezměme Němce. Už Adolf Hitler ve svých projevech ještě dlouho před vypuknutím druhé světové války nabádal své spoluobčany k tomu, že jen Němec je Němci přítelem a od cizáků nemohou čekat nic dobrého. Ačkoli by na spoustu věcí spojených s Hitlerem Němci nejraději zapomněli, toto si naopak zapamatovali, a hlavně se toho drží. A tak jsou v podstatě „neprůstřelní“. Pokud bude Němec výrazně preferovat (a kupovat) německé potraviny, tak na ochranu trhu s nimi nemusíte vydávat žádné zákony. Dokonce ani kdybyste chtěli naopak uzákonit podíl těch zahraničních, tak to nebude nic platné – zkazí se vám v regálech. To je na první pohled ta zázračná ruka trhu, která s opravdovým trhem vlastně nemá nic společného. A nejzajímavější na tom je, že to ti Němci mají tak pod kůží, že kdybyste se některého zeptali, jestli mu to není hloupé, tak bude jen nechápavě kroutit hlavou, nebo vám rovnou řekne, že to tak má být.

Proč to u nás nejde?

   Když pominu to, že jsme bohužel nebyli takto vychováni, naše problémy jsou dva: zahraniční obchodní řetězce ovládající většinu trhu s potravinami a nízká koupěschopnost obyvatelstva. No, vlastně jsou ty problémy tři, ale ten třetí si nechám až na konec.

Zahraniční řetězce

   Nebo lépe řečeno řetězce v zahraničních rukou. To je v současnosti problém největší. Stejně jako naše banky, co už nejsou naše, budou i ony hájit zejména zájmy svých zemí a preferovat potraviny od nich, když jim k tomu ještě nádherně hrají do karet ty báječné, až čtyřnásobně vyšší dotace do jejich zemědělství. I když jim zákon přikáže podíl českých potravin, nákupní a prodejní ceny u nich už jim přikázat nedokáže, a v tom je ten zakopaný pes (prosím, neplést se systémem PES ministra Blatného). Zatímco české dodavatele sedřou z kůže, prodejní ceny jejich produktů budou vždy takové, že na to Češi v podstatě nebudou mít. Lépe řečeno pod ekonomickým tlakem, a ten teď jenom poroste, si stejně opět koupí ty zahraniční levnější. Tady jsem chtěl použít přídavné jméno „západní“, ale týká se to i Poláků, kteří si dokázali při vstupu do EU prosadit dotace do zemědělství vyšší než my. Pan Telička byl bohužel svého času při vyjednávání s EU nad takovou marginální záležitost povznesen…

Revoluce peněženkou

   Vraťme se ještě jednou k těm Němcům. Takže, pokud byste chtěli v Německu uspět s nějakou cizí potravinou, byť levnější, tak Němci jsou schopni vzhledem ke své kupní síle kupovat tu svoji, i když dražší. I my můžeme udělat tuto „revoluci peněženkou“, ovšem to bychom nesměli mít třetinové platy a ty obchodní řetězce by nesměly být cizí. A tak z toho vlastně není úniku. Když budeme kupovat jen ty svoje (a drahé) potraviny, tak ony jenom vydělají víc peněz, a když ne, tak prodají zboží ze svých zemí. Vlastně nemohou prohrát. A nejhorší je, že se na tom významně podílejí i čeští manažeři těchto řetězců. Ještě se divíte, že jsme v EU pokládáni za občany druhé kategorie? To by přece ve své zemi trpěl jenom blbec…

   A ještě jeden postřeh. Paradoxem celé této situace je, že ten nejchudší vlastně nakonec zaplatí nejvíc. Díky obchodní politice zahraničních řetězců kupujeme šmejdy a vzhledem k našim platům ještě předražené. Jejich domácí obyvatelstvo je schopno koupit kvalitu, a tak i dodavatelé jsou nucení kvalitu držet a díky konkurenci jsou i ceny těchto kvalitních potravin příznivé. Jít dneska na nákup do supermarketu v Německu nebo v Rakousku doporučuji jen lidem léčícím se na nízký krevní tlak – tam se jim určitě zvedne. Ceny jsou často nižší než u nás a kvalita a sortiment nesrovnatelně vyšší. A co u nás?

Třetí problém

   Díky nevybíravému cenovému tlaku obchodních řetězců na naše domácí dodavatele jsou i ti víceméně nuceni vyrábět šmejdy, protože by se jim to jinak ekonomicky nevyplatilo. Jeden menší výrobce uzenin kdysi přiznal v anonymním rozhovoru, že to, co dodává do jednoho řetězce supermarketů by sám do úst nevzal. Jak typické…

   Ale představme si „večerníčkovou“ situaci, že bychom zahraniční majitele obchodních řetězců vyhnali a na dotované potraviny z ciziny zavedli cla. Zlepšila by se kvalita našich potravin? Já se velmi obávám, že skoro vůbec. Trh by rychle ovládli velcí čeští dodavatelé s monopolními choutkami a jejich chamtivost spolu s chamtivostí nových, taktéž českých pánů obchodních řetězců by velmi rychle restaurovala stav velmi podobný tomu předchozímu. Opět bychom s největší pravděpodobností kupovali předraženou pochybnou kvalitu, jen by nás mohlo hřát, že je česká. Možná kdybychom ještě „oprášili“ staré dobré oborové normy na potraviny, které tak hrozně ležely v žaludku našim novým „kamarádům“ z EU, že jsme je jako „socialistický“ přežitek v tichosti zrušili.

Dvojí kvalita potravin

   To je samozřejmě čistokrevná prasečina, která se stala v EU naprostou samozřejmostí, a zdá se, že ani není šance s tím něco udělat. Za stejné, často i větší peníze šmejd. Vzpomínaná novela s tím chce zatočit, krásná myšlenka, tady opravdu platí, že už k tomu mělo dojít dávno. Ovšem jsem zvědav na realizaci. Už vidím ty přísné kontroly, na které nemáme lidi, a razantní vyměřování, a hlavně vymáhání pokut! Následovat budou soudní spory, vyhrožování ochuzením sortimentu, zdražováním a propouštěním zaměstnanců, vše pod taktovkou (bohužel opět) českých právníků. K tomu se samozřejmě přidají studie, že masný výrobek bez masa 90 procentům Čechů strašně chutná a že to tak vlastně chtějí. Takových studií si zaplatím, když budu chtít! A tak to nakonec vyšumí, jako spousta jiných podobných nápadů…

Závěr

   Bude stručný. Pokud nezměníme svoji náturu, nevyženeme odsud zahraniční obchodní řetězce a naše platy se významně nepřiblíží těm západním, budeme stále kupovat a jíst předražené šmejdy a zaujímat čelná místa v žebříčcích výskytu rakoviny tlustého střeva. A žádný zákon nám v tom bohužel nepomůže… I když s tou rozdílnou kvalitou pod stejnou značkou a stejnými, ne-li vyššími cenami, by se opravdu mělo něco udělat.